SHELTON - N3-69/52.02                                                        zpět

Surfování v datových souborech, v optoplayeru spuštěnou syntetickou body music, to byla naše zábava, ale nějak jsme se živit museli. Proto jsme brakovali tajný data a informace z armádních bojovejch souboru CA.TO a __SULLEN. Dneska už vím, že to co po nás tenkrát šlo, nebyla žádná softwarová bouře, ale SHELTON. A přece to vypadalo jako ta nejstrašnější softwarová bouře co kdy sestoupila z nebes.
Celé to dopoledne a vlastně až do pozdního odpoledne byli všechny soubory v klidu a iluminizace jasně svítila, takže ani nejstarší hacker mezi náma nemohl předvídat co se stane.
My dva - můj kámoš a já - jsme se přetransférovali k souborům CA.TO asi ve dvě hodiny odpoledne a brzy jsme vybrakovali spoustu novejch nekódovanejch dat. Bylo jich, jak jsme si oba řekli, toho dne taková spousta, jako nikdy předtím. Chvilku jsme surfovali a když jsme se vraceli domů ukazoval můj chronometr sedm hodin. Byl tak akorát čas, abychom se přes nejhorší část souborů CA.TO dostali dřív, než se obranej systém souboru začne probírat po našem zásahu, a to mělo být, jak jsme věděli, kolem osmé hodiny. Když jsme začali přetrasférovávat, soubory CA.TO nevykazovali větší aktivitu. Nějakou dobu jsme cítily tok plasmy celkem silně, ale já jsem to považoval za nějaký z vedlejších jevů transféračního procesu. Na nebezpečí jsme ani nepomysleli, protože opravdu nebylo důvodu něčeho se obávat. Koho by napadlo, že s novými daty přibude i nový obranný systém. Najednou nás překvapil útok od souborů __SULLEN. To bylo něco úplně nevídaného - něco, co se nám předtím nestalo, nikdy. Začal jsem pociťovat nepokoj a přitom jsem přesně nevěděl proč. Otáčel jsem transfér po proudu k souborům HELS..:EGG, ale nemohli jsme se vůbec pro narušení plasmy hnout z místa. Chtěl jsem už navrhnout, abychom se vrátily k souborům CA.TO, když tu jsme uviděli, že se celý soubor za námi [byl to CA.TO] pokryl podivným temným mrakem barvy chromu. Mrak úžasně rychle rostl.
Zatím se plasma, která začala opět proudit proti nám, utišila a my jsme se zmítáni do všech směrů, ocitli uprostřed mrtvého ticha. Neměli jsme ani čas si to uvědomit. Ani ne za minutu jsme měli bouři nad hlavou a za další minutu tanuly všechny soubory ve tmě. Mraky a temnota obranného systému způsobily, že najednou nastala taková tma, že jsme neviděli jeden druhého.
Bylo by čiré bláznovství chtít takovou softwarovou bouř, jaká se tenkrát strhla. Nikdo v Nulovém Adresáři> něco takového jaktěživ nezažil.
Vypnuli jsme transférační proces dřív, než nás to chytlo, neboť se mohlo stát, že až se objevíme, bude nás víc, ale každýmu bude něco chybět. V tu chvíli nebe jakoby vybuchlo a prostor zaplnil neskutečně hlasitý a intensivní zvuk. Co dělal Marcus to nedovedu povědět, poněvadž jsem nikdy neměl příležitost to zjistit. Já sám, jakmile jsme vypnuli transfér, jsem se opřel nohama o úzké zábradlí modulu a rukama jsem se chytil paty pultu. Byl to jen instinkt, který mě k tomu přinutil - bylo to však to nejlepší, co jsem mohl udělat - byl jsem totiž příliš rozčílen a vystrašen, než abych mohl vůbec nějak rozumně uvažovat. Na několik okamžiků jsme byli úplně zalití plasmou a po celý ten čas jsme zatajoval dech a držel se pultu. Když už jsme to nemohl vydržet, klekl jsem si, a tak se mi podařilo zůstat při smyslech. Najednou se náš modul otřepal jako nováček co vyleze ze SíTě, a tak nás na chvilku zbavil toho výření. Pokoušel jsem se teď zbavit se otupělosti, která se mě zmocnila, a soustředit se natolik, abych mohl rozhodnout, co dělat. V tom jsem ucítil, že mě někdo chytil za rameno. Byl to Marcus a srdce mi poskočilo radostí - byl jsem totiž celou tu dobu přesvědčen, že ho strhla plasma - ale chvíli na to, se má radost změnila v hrůzu. Marcus přiložil ústa těsně k mému uchu a ze všech sil, aby přehlušil ten strašný zvuk, vykřikl „SHELTON!“ Jakživ nikdo nepochopí, jaký jsem měl v tu chvíli pocit. Třásl jsem se po celém těle, jako bych měl záchvat Postsyndromu [jedná se o mentální ztrátu osobnosti v SíTi]. Velice dobře jsem věděl, co tím jediným slovem Marcus myslí - věděl jsem, na co mě chtěl upozornit - nejstrašnější obranný systém, který byl kdy vytvořen. Nadinteligentní virus na polosyntetické základně. Doma v Nulovém Adresáři> jsme měli jednoho, co ho SHELTON vzal. Prakticky se nehýbal a jeho oči neustále sledovali mimo naši dimenzi, tvář nesla stopy prožité hrůzy, strašné a nepředstavitelné hrůzy. Vždy jsem se ho bál. Teď nás to hnalo do nejhorší části souborů CA.TO a nic nás nemohlo zachránit. Jak víte, když jsme se chtěli přetransférovat přes CA.TO, snažil jsem se tý části vyhnout na hony i v tý nejklidnější době a stejně se muselo čekat a dávat velkej pozor, než se obranný systém utiší. A teď nás to tam hnalo, přímo tam kde jsme v životě nebily, v zádech rozzuřenou bouři a na palubě neovladatelnýho modulu. Jistě se tam dostaneme a obranný systém již bude vypnutý, uklidňoval jsem se v duchu, a v tom by byla pro nás trocha naděje. Ale v příštím okamžiku už jsem se proklínal jaký jsem naivní blázen. Jak mě mohlo napadnout, že se z toho dostaneme! Velice dobře jsme věděl, že jsme ztraceni, i kdyby náš modul byl bůhvíjak velkej, byl to pro nás konec, ten náš byl ten nejmenší.
Zatím první zuřivost bouře umdlela, anebo jsme ji snad už tolik nevnímali, ale přitom plasma, která byla zpočátku klidná, začala vykazovat známky vlnění a teď se začaly vlny zvedat do obrovské výšky. I barva souboru se změnila. Kolem dokola byla pořád temná jako noc, ale skoro přímo před námi se otevřela nepravidelná trhlina, kterou bylo vidět jasné jiskření - nejjasnější jaké jsem kdy viděl - sytě černý soubor a trhlina, kterou probleskovala plasma tak jasně, jak jsem to nikdy v životě nespatřil. Tak zřetelně osvětlovala všechno kolem nás, tak úžasná podívaná - ach bože, ale jaká jen to byla podívaná, jakou to jen podívanou osvětlila!
Teď jsem se asi dvakrát pokusil promluvit na Marcuse, ale hluk kolem nás tak vzrostl, že nezaslechl ani slovo, přestože jsem křičel co mi hlas stačil přímo u jeho ucha, pravdou je, že jsem se neslyšel dokonce ani já sám. Vrtěl hlavou, byl bledý jako smrt a zvedl prst, jako by chtěl něco říct, jako by chtěl říci: Poslouchej! Zprvu jsem nechápal, co tím myslí - pak mi však prolétla hlavou příšerná myšlenka, vytáhl jsem z kapsy chronometr. Nešel. Podíval jsem se na něj ještě jednou a odhodil daleko do proudící plasmy. Zastavený čas byl na osmi hodinách. Zmeškali jsme dobu po kterou je ochranný systém v klidu a zastihla nás doba kdy se začíná probouzet. Do té doby jsme klouzali po plazmě bez možnosti cokoliv udělat, ale relativně v klidu. Dá se říct. Protože to co nás čekalo, klid rozhodně nebil. Obrovská masa plasmy nás vzala sebou a stoupala a stoupala - pořád výš a výš. Jakživ jsem nevěřil, že by plasma něco takového dokázala, nevěřil jsem, že se může zvednout tak vysoko. A potom jsme šli dolů. Padali jsme, klouzali po plasmě v úžasné rychlosti a tím přetížením se mi dělalo špatně. Hlava se mi zatočila a najednou chtěla explodovat. Přetížení bylo strašné, jako kdybych ve snu padal z vesmíru přitahován zemskou gravitací přímo do svého hrobu. Oční víčka se mi zavřela jako v nějaké křeči, úplně sama, ne z toho pádu, ale z toho co jsem viděl když jsme byli nahoře, blížili jsme se závratnou rychlostí přímo do nitra bouře, přímo do nitra SHELTONu. Začal jsem přemítat nad tím jak krásná by byla rychlá smrt proti tomu co mě vůbec čeká než zemřu, až mě odpojej od mašiny, tedy pokud si někdo vůbec všimne, že se mi něco stalo. Moje tělo sedí pohodlně doma v křesle, ale já sem na tom stejně jako ten ubožák, co jsem se ho vždycky tak strašně bál. A jestli takhle přemýšlel i Marcus to nemohu říct. Dodal jsme si odvahy a znovu jsem otevřel oči. Pocit posvátné hrůzy, obdivu a děsu projížděl každým atomem mého těla, když spatřil tu neskonalou moc, která držela náš modul nad obrovským a nezměrným prostorem prázdnoty. Příšerná velkolepost.
Ticho. Najednou nastalo ticho a mi jsme mohli začít přemýšlet co podniknout. Marcus neustále v šoku opakoval, že jsme ztraceni a tak jsem ho v tom nechal. Najednou jsem si všiml, že za trhlinou pokračuje tok plasmy nerušeně dál a to rozhodlo, chytl jsem Marcuse a strhl nás oba dva z modulu. Padali jsme obrovskou rychlostí a najednou jsem pocítil příšerný náraz.
Probudil jsem se až zde v nemocnici 9835.00. Vedle mne ležel zvláštní chlápek co se stále jen tak divně usmíval, otočil jsem se a uviděl Marcuse. Ale jeho pohled naznačoval, že to co jsme právě prožily, on prožívá stále dál.